Rád bych se zpětně ohlédl za mým prvním semestrem na TECu a trochu Vám přiblížil, jaké to je studovat techniku v cizí zemi, v cizí řeči.
ČVUT vs. ITCR
Už jsem tohle téma trochu nakousl v mém dřívějším příspěvku, ale teď ho dorazíme a já Vám popíšu celý první semestr. Všechnu tu hrůzu. Na začátku to sice nebyl žádný med, ale jak semestr pokračoval, bylo to pořád horší. Neubráním se srovnání s ČVUTem. Látka probíraná na naší univerzitě je místy dost složitá a celkem náročná na pochopení. Příkladem může být legendární předmět Paralelní algoritmy na Fakultě informačních technologií, nebo Datové struktury a algoritmy na Fakultě elektrotechnické. Oběma jsem prošel a problémem tehdy nebylo nabiflovat se skripta, i když už to samo o sobě byl heroický výkon. Zásadní bylo předmětům porozumět, pochopit terminologii, dané struktury a podobně. Protože jinak pro Vás bylo zadání zkouškové písemky asi stejně srozumitelné, jako sebrané spisy T.G.Masaryka.Se učit, se učit, se učit...
Na TECu je to obráceně. Taky tu mají složité předměty, ale vetšinu času strávíte přípravou projektů a domácích úkolů. Dalo by se říct, že studium na ČVUT je zaměřené hlavně na teorii, kdežto na TECu je kladen větší důraz na praxi. Studoval jsem čtyři předměty: Angličtinu, Comunicación Oral, Umělou inteligenci a Investigación de Operaciones. Z toho ten poslední předmět mě bavil nejvíc (dalo by se i říct, že jsem si ho i užil) a odvedl jsem na něm nejvíc práce. Dohromady za semestr asi 120 hodin čistého času. Byl opravdu zajímavý, probrali jsme základy analýzy algoritmů, dynamického programování a lineárního programování. Studovali jsme i techniky z oblastí teorie her, problematiky transportu a řízení projektů. Profesor Francisco José Torres nám pokaždé jednotlivá témata představil a popsal, čím se v praxi zabývají. Ovšem nebyly to žádné nudné Latexové prezentace. Už jen fakt, že profesor Torres nosil třička s nápisy, jako "10 důvodů, proč je Kirk lepší kapitán, než Picard", napovídal že tohle budou zajímavé hodiny. A opravdu, čekaly nás slajdy plné barevných obrázků, dynamických grafů, interaktivních tabulek a spousta zápalu a nadšení od našeho vyučujícího. Ještě nikdy jsem neviděl, že by někdo vykládal svůj předmět s takovou vervou. Znudění v řadách studentů nehrozilo a to díky několika věcem:- Bylo nás ve třídě dvacet
- Na začátku každé hodiny byl krátký test z látky z minulé hodiny
- Každou hodinu minimálně dva studenti museli sepisovat zápisky pro zbytek třídy, které byly bodově ohodnoceny.
- Kdo měl na konci semestru méně, jak 75% bodů z celkového počtu možných bodů, neprošel
To už dá zabrat, i kdyby jste studovali ve Vašem mateřském jazyce. Já to studoval ve španělštině. Měl jsem výjimku? Ani náhodou. Měl jsem ale pár benefitů. Mohl jsem psát zápisky z hodin v angličtině. Směl jsem se během vyučování ptát anglicky na to, co mi nebylo jasné. A mohl jsem na profesora a své spolužáky házet zoufalé pohledy, které mi nebyly nic platné. Fajn co? Naštěstí je lidský mozek neuvěřitelně přizpůsobivý a po dvou velmi náročných pokusech o zápisky z hodin (s dost ošklivým hodnocením) se ze mě stal celkem ucházející simultální překladatel šj --> anj.
 |
| George Dantzig a jeho metoda Simplex |
 |
| Pozornost fixována na tabuli |
 |
| Typický večer strávený nad tvorbou výpisků |
Finále
Během semestru jsme dostali asi osm různých domácích úkolů a tři semestrální práce. Každá z těch věcí mi trvala dvakrát déle, než mým spolužákům. Vždycky jsem patřil mezi pomalejší a pečlivější studenty. Zde se ze mě stala senilní želva s artrózou. Ale nevzdal jsem to. Nádavkem k tomu všemu jsme v semestru psali tři velké písemky. Zadání španělsky. Z první jsem dostal tak mizerné skóre, že mi bylo do breku. Ale zatvrdil jsem se, že se zlepším. Říkal jsem si, že jsem si Kostariku vybral dobrovolně a ačkoliv jsem netušil do čeho jdu, teď už nemůžu couvnout. Musím přivézt zpátky do Čech nějaké kredity! Výsledky dalších dvou písemek byly překvapivě stejně mizerné. Zlepšoval jsem se, o tom nebyl pochyb. Z poslední, závěrečné písemky jsem dokonce dostal 50% bodů. Ale v celkovém ohodnocení jsem skončil... no nevalně. Bylo mi fakticky na nic, tolik práce a snahy! A k čemu? K mému vlastnímu údivu se profesor Torres zachoval jako skvělý pedagog a nenechal mě v tom. Prošel se mnou všechny mé výsledky a slíbil mi, že přivře obě oči, pokud do dvou dnů vypracuji další dva projekty. Sice to znamenalo pracovat 48 hodin v kuse, ale s radostí jsem se nabízeného stébla chopil a díky tomu získal nejnižší bodové ohodnocení a nejhorší možnou známku z předmětu Investigación de Operaciones a předmět jsem úspěšně složil! Je to zvláštní, ale pořád mě při pohledu na těch pětasedmdesát procent hřeje u srdce ;-)Ostaní předměty
Obdobně, akorát méně drsně to probíhalo i v ostatních předmětech. Se španělskou rétorikou mi pomáhala Evelyn (tisíceré díky). V umělé inteligenci jsem se strašně plácal, až jsem se na ní nakonec vykašlal. Učitel byl hrozný uspávač hadů a když se všechno začalo hroutit a já musel nějaký předmět hodit přes palubu, rozhodl jsem se pustit tenhle. Co jsem si z něj ale odnesl, byly solidní základy funkcionárního programování a programovacího jazyka Erlang, což se mi v budoucnu ukázalo být nadmíru užitečným. Jediný předmět ve kterém jsem vynikal, byla angličtina. Tam jsem si chodil vyloženě odpočinout. Angličtinu mám dobrou, nejsem rodilý mluvčí, ale už jsem se s ní chvíli živil. Většina kostaričanů buď anglicky moc neumí, nebo se stydí mluvit. Docela mi to vyhovovalo, takže jsem se snažil nijak se nepředvádět a užíval jsem si lenivého tempa, se kterým jsme proplouvali kapitolami. Právě zde jsem poznal slečnu Marianu Olivares, která mě pak na začátku druhého semestru vzala se svými přáteli na párty do Calle de la Amargura, kde jsme spolu vyhráli (a vypili) láhev tequilly. Ale to už je jiný příběh ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat