04 - Vše nejlepší k narozeninám

Třetí týden v Cartagu mě zase trochu vrátil do reality. Prádlo, co jsem vypral nechce v téhle vlhkosti schnout, organizuju oslavu mých narozenin a ještě ke všemu musím v pondělí mluvit před celou třídou tři minuty španělsky. Navíc je tu v noci kosa.

Comunicación Oral

Možná jsem se o tom ještě nezmínil, ale první den na TECu jsem stihnul jenom jeden předmět. Jmenuje se Comunicación oral a učí se tam víceméně rétorika před publikem. Do třídy jsem přišel na poslední půl hodinu, a ani to mě neuchránilo před pekelnou smrští otázek ve španělštině, které na mě hned po příchodu profesorka vypálila. V prvních chvílích jsem se zmohl jen na nejisté "Sí?", což ji ani zdaleka neuspokojilo. Bohužel pro mě nehodlala překládat, jen použila jednodušší slova a zopakovala otázku mnohem pomaleji. Na konci hodiny mě čekalo další nemilé překvapení. Pro příští lekci si mám připravit tříminutovou prezentaci, komplet ve španělštině. Téma je volitelné. Na poslední chvíli jsem pak v neděli sesmolil zhuba desetiminutovou anglickou prezentaci a poslal ji Evelyn, která mi ji přeložila do španělštiny. Přes noc jsem se ji snažil proškrtat, vylepšit a naučit. Podařilo se mi to tak na půl. Tady si můžete prohlédnout výsledek.

Každé pondělí mám kromě Comunicación oral taky od šesti večer angličtinu. Je to nejtěžší angličtina na TECu, proto jsem byl opatrný a zapsal si verzi pro manažery v domnění, že bude lehčí. Nechci se nijak chvástat, ale bohužel jsem o úroveň výš než ostatní spolužáci, takže je to pro mě občas nuda. Učitel je takový bodrý chlapík. Líbí se mi, že když vzácně mluví k ostatním španělsky, tak to pro mě ještě zopakuje anglicky. Jeho výuka je ale bohužel dost roztržitá a nesourodá. Chvíli se bavíme o vztazích mezi firmou a zákazníky, načež se zničeho nic přejde na modální slovesa. Na druhou stranu dost využívá moderní technologie, což jsem viděl dělat jenom hrstku jazykářů. Minulou hodinu jsme byli v regulérní anglické laboratoři, každý měl počítač, k němu perfektní sluchátka s mikrofonem a sadu programů. Zatím jsme ani jeden z nich nezkoušeli, ale dostali jsme kartičky, na které máme sbírat hodiny z laboratoří. Přijdete, dostanete přidělený software a hodinu s ním pracujete. Přijde mi to zajímavý a těším se, až to vyzkouším.

Poprvé jsem navštívil kurz Inteligencia artificial. Na TECu ten předmět vyučuje jenom jeden člověk. Spolužáci říkali, že je ve svém oboru opravdová kapacita, ale bohužel je to klasický uspávač hadů. Předmět sám o sobě je dost zajímavej, ale výkladu chybí šťáva. Jako druhý IT předmět jsem si chtěl zapsat studium internetu, ale tenhle kurz zrušili, takže jsem si místo toho zapsal Investigación de operaciones. Chytil jsem skvělého profesora, je vtipnej, látku prezentuje s nadšením a předmětu dobře rozumí. Zatím jsme probrali jenom asymptotický složitosti algoritmů (takže opáčko DSAček), ale čekají nás techniky dynamického programování a na to se fakt těším. S úrovní studia jsem celkem spokojený, čekal jsem větší peklo. Tři ze čtyř mých kurzů jsou sice ve španělštině, ale ani s tím už nemám takový problém. Po necelém měsíci v Kostarice jsem schopný rozumět tak tří čtvrtinám komunikace a umím se bavit o základních věcech. Je až k neuvěření, jak rychle se moje španělština zlepšuje. Většina je z nutnosti, protože když neumíte říct, co chcete k obědu, můžete taky skončit s talířem plným suchých fazolí.

Festival na počest Panně Marii

Den před mými narozeninami začal v Costa Rice národní festival. Je to vlastně průvod z hlavního města San José k bazilice v Cartagu. Z mého pohledu to vypadá jako pochod Praha -- Prčice. Každopádně Evelyn mi nabídla, že s ní můžu jít dělat dobrovolníka, což znamenalo připravit asi tunu svačinových balíčků pro poutníky a následně ty balíčky rozdávat lidem. Stejně jsem neměl nic jiného na práci, protože ve škole byly po zbytek týdne prázdniny, tak jsem s radostí souhlasil. Diana a Andrea (dvě velmi hodné a milé mexické señority) šli taky. Celkem nás bylo pět a práce rychle utíkala. Postupně jsme každý zazpíval naši národní hymnu. Já jsem samozřejmě neměl šanci uzpívat výšky, ale i když to bylo falešný jak pětník, trošku jsem zaslzel. Pak to šlo ráz na ráz. Okolo osmi hodin večer se hlavní ulice proměnila na závodní trať a my pomalu ani nestačili rozdávat svačinové balíčky. Byla to zábava, skvěle jsem si to užil. Cítil jsem, že má tahle práce smysl, takže jsem sice v deset večer odpadl naprosto vysílený, ale s dobrým pocitem. Navíc nás ta paní, co tuhle akci pořádá, pozvala na večeři, což jsem kvitoval s velkým povděkem.

Naše parta dobrovolníků

Balíme svačiny pro poutníky

Já a Andrea

Hodně štěstí, zdraví!

Když Jan před měsícem odjížděl, uspořádal v baráku, kde teď bydlím rozlučkovou párty. Nevím jak se mu to podařilo, ale naštval všechny sousedy, takže pořádat tu oslavu narozenin pro 15 lidí nebylo zrovna ideální. Naštěstí mi Ramón nabídl, že to můžeme oslavit u něj. Spolu s dalšími dvěma studenty mají pro sebe celé patro. Ideální. Tak jsme nakoupili hafo chipsů, nějakou zeleninu a 2 kila masa. půl kila kuřecího na špízy a zbytek byly vepřové steaky. Ramónovi jsem svěřil půl kila čuníka a zbytek jsem naložil do tří svých nejoblíbenějších marinád. V pátek 2.8. večer přišli mí kamarádi, Armando, Diana, Andrea a Evelyn. První měly být špízy, ale nechtělo mi chytit uhlí, načež přišla Diana s jakýmsi ubrouskem namočeným do oleje a pak to baflo, jako by se nechumelilo. O pár hodin později přišel zbytek zahraničních studentů. Nejdřív jsem měl malý proslov, protože to byl přeci jen Ramónův dům a pak začala ta pravá narozeninová oslava.

Můj disco mix vystřídala latinská taneční muzika a ten malý kousek volného prostranství se rychle zaplnil tanečními páry. Je až k neuvěření, jak skvěle dokáží místní tancovat. Nevěřícně jsem zíral na všechny ty otočky, piruety a promenády. Evelyn zřejmě zahlédla můj nechápavý výraz, protože se nabídla, že mě naučí alespoň základy. Pak někdo vytáhl láhev Tequily a už si jen pamatuju, jak piju z bodyshot z něčího pupíku. Nebyl ani moc chlupatej, takže zřejmě patřil jedné z holek. Byla to po všech stránkách výtečná párty, holky se naučili české "Hodně štěstí, zdraví" a dokonce mi i zazpívali! Skvěle jsem si to užil.

Zleva: Diana, já, Evelyn, Andrea, ???

Vlevo Max a vpravo, Lilien

Ten fousáč je Angličan, žije tu 6 let

O víkendu to pak bylo horší, protože v kampusu v tu dobu nefunguje menza, takže si musím většinou něco uklohnit sám. Zašel jsem proto do Walmartu. Tam jsem neodolal a koupil si láhev chilského Merlotu. Taky jsem potřeboval prací prášek. Přecházel jsem asi půl hodiny u regálu s čistícími prostředky, ale nakonec to stejně vyhrál Ariel v prášku. Byl v akci a gely jsou bohužel dvakrát tak drahý. k večeři se mi podařilo uvařit luxusní špagety. Luxusní byly proto, že jsem tam dal navíc kousky kuřecího masa a nastrouhal jsem na ně vynikající sýr. Chtěl jsem si dát po večeři něco sladkého, tak jsem zkusil speciální sušenku s náplní do mikrovlnky. Na obalu bylo anglicky(!) napsáno: "Na nejvyšší intenzitu 3 sec." Já to samozřejmě přečetl jako 3 minuty. Když jsem po minutě a půl přišel, z kuchyně se valil odporně páchnoucí bílý dým, moje sušenka byla seškvařená a talíř, na kterém jsem ji ohříval, pukl ve dví. Ten smrad jsem větral ještě půl hodiny. Já se prostě nezapřu.

Špagety, co mě naučila maminka ;-)

Škvařenka

Mí spolužáci a Eve

Následující týden mě pozvala Evelyn k sobě domů. Bylo u ní pár mých spolužáku, tak jsme spolu rovnou udělali domácí úkol z angličtiny. Když odešli, ještě chvilku jsem si s Eve povídal. Docela jsme se sblížili. Další den mi JuanPa ukázal místo, kde vaří typickou kostarickou kuchyni. Zašli jsme prakticky na dvorek k jedné paní, která měla malé sezení. Dali jsme si Casado a bylo mnohem lepší, než na tržišti. Pak jsem v TECu musel řešit další problém. Ty blbci z fakulty jazyků mi nerezervovali místo v kurzu Communicación oral, takže nemůžu být oficiálně zapsaný. Řešil jsem to asi tři dny, ale naštěstí mám skvělou profesorku, a tak budu na kurz chodit jaksi "neoficiálně". Typický, mají tu v totiž tolik úředníků a lejster, že si sami nevidí ani na špičku nosu. Taky jsem trochu bojoval se školní tiskárnou a dvě hodiny se ji snažil přimět, aby mi vytiskla zadání úkolů na hodiny. Nakonec kapitulovala, ale pro vytištěné papíry jsem si musel zajít k další paní za okénkem a vyťukat pin. To studenti kradou tiskárny, že nemůžou být samoobslužné jako na ČVUT? Eve mě znovu pozvala k sobě. Uvařila večeři, tak jsem přinesl lahev výše zmíněného Merlotu, který byl skutečně výborný. Nakonec z toho byl velmi příjemný večer. Podařilo se mi tu sbalit jednu z nejhezčích a nejchytřejších Kostaričanek v Cartagu ;-) Po pár dnech jsem přemluvil Maxe, aby mi pomohl najít poštu a poslat pohled domů do Čech. Ten kluk je sice hrozně hodnej, ale pro život úplně nepoužitelnej. Řekl jsem mu, ať se zeptá, kam mám správně napsat adresy (protože i pohled musel být v obálce) a on mi to samozřejmě nadiktoval obráceně. Tady v Kostarice ještě nezavedli popisný čísla domů, takže moje adresa připomíná : "Ten šedý barák 200m od zadního vchodu do kampusu." S paní na přepážce jsme se domluvili, že tam dám adresu pošty v Cartagu. Připlatil jsem si, tak by to mělo být rychlejší a bezpečnější. Zpátky na TEC jsem jel pravidelnou školní linkou z centra. Za šest korun vás doveze prakticky až před učebnu a navíc vedou jízdní řády.

První studentská párty

Oproti naší zemi, tady chodí studenti pařit hlavně ve čtvrtek večer. Jedna fakulta pořádala první oficiální studentskou párty semestru a Max mě pozval. Eve byla nachcípaná, takže jít nemohla. Já jsem sice taky nemocnej, ale léčím to klasicky alkoholem. Měli jsme v devět dorazit do klubu Sunset v centru Cartaga. Nakonec jsme přišli až v jedenáct a to tam ještě stále bylo poloprázdno. Vstup mě stál 3000 colónes, což je asi 120 Kč, ale zase v tom byl drink zdarma. Na chvíli jsme ještě vyrazili ven, kde mě Max seznámil se svými kamarády. Párty se postupně rozjížděla v klasickou studentskou kalbu, až na jeden detail. Na parketu se tančila zásadně latina. A tady už jsem opravdu čuměl s otevřenou pusou a zahanbeně šoupal nohama. Předsevzal jsem si, že musím začít chodit na lekce tance. Zhruba okolo půlnoci jsem seděl u stolu a "vychutnával" si místní pivo, když Maxova kamarádka, co tančila kousek ode mě, náhle omdlela. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen přemíra alkoholu a uklouzla, ale Max se ji snažil zvednout a ona nereagovala. V tu chvíli se ve mě něco sepnulo, čapnul jsem ji do náručí a podle Maxových zmatených pokynů s ní seběhl nouzovým východem na ulici. Položil jsem ji na chodník, nedýchala. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale moje tělo jednalo instinktivně. Pokrčil jsem ji nohy a pootevřel ústa, aby ji nezapadl jazyk. Už jsem ji chtěl stlačil hrudník, když najednou otevřela s leknutím oči a zalapala po dechu. "Respire, respire!", řvali lidi okolo mě. Max zavolal záchranku. Přijeli, naložili ji a spolu s Maxem odvezli do nemocnice. Teď už je v pořádku, je jenom blbá a prášky na srdce zkombinovala s chlastem. Nějakou chvíli jsem stál na ulici, díval se na tam, kde za rohem zmizela sanita a ruce se mi třásly.

Po téhle zkušenosti, jsem tu párty rovnou zabalil a vzal si taxi. Oproti Praze jsou tu celkem levní, za 40 Kč z centra až před dveře. Část noci jsem ještě probděl, protože byl v pátek první test a já chtěl získat alespoň půlku. Zatím nevím výsledek, ale napsal jsem to celkem slušně. Tenhle víkend jsem se rozhodl přestěhovat pokoj. Moje původní rozložení mi nedovolovalo využít plnou sílu internetu, tak jsem nakoupil ještě jednu prodlužovačku, stolní lampičku a kompletně vše přestěhoval. Při té příležitosti jsem zabil dalšího švába. Dva, nula pro mě. Navíc se mi podařilo vymyslet celkem pohodlné řešení, kam umístit psa. Rozhodně to byla změna k lepšímu, mám teď signál tak na 80% a z 3 MB internetu vytáhnu 1,8 MB. Dokonce se s tím dá hrát i Wowko na českým free serveru, takže jsme toho s bráchou hned využili. Mám taky dost rychlý připojení i pro Skype s videem. Zas jsem si o víkendu vařil a tentokrát se mi podařilo usmažit skvělý vepřový steaky. Jako přílohu jsem si uvařil brambory ve šlupce a použil zbytek mražený zeleniny. S majonézou to bylo vynikající. Zkusil jsem k tomu kostarický pivo s příchutí pomeranče, ale je pěkně hnusný.

Irazú

Můj spolužák Brandon mě tenhle víkend pozval na výlet k vulkánu Irazú, je to tak hodina cesty busem  z Cartaga. Cestovali jsme v pěti, Brandon, já, Daniela, María a ještě jeden kluk. V autobuse jsem seděl vedle Daniely a příjemně mě potěšilo, že jsem byl schopný celou cestu udržovat konverzaci. Občas to sice chtělo víc vysvětlování, ale nakonec jsme si rozuměli. A ještě lepší bylo, když mě ostatní při koupi lístků "přikryli", takže jsem platil jen 1000 colónes, namísto turistické ceny = 10 dolarů. Oblast vulkán Irazú je vlastně zároveň i přírodní rezervace a tenhle vulkán je ještě pořád aktivní. Když není moc oblačno, je prý z vulkánu dech beroucí rozhled. My měli hodně oblačno, naštěstí všechny mraky byly o něco níž, takže jsem si připadal jako na Olympu. Došli jsme na rozhlednu a tam soutěžili, kdo vymyslí šílenější fotku. Pak jsme se odjinud snažili nahlédnout na dno vulkánu, kde normálně bývá laguna, ale byla bohužel vysušená. Všude je tam černý sopečný písek a moc hezká příroda. Tak trochu potají jsem si odtamtud jako suvenýr odvezl jeden sopečný kámen. Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na místě zvaném Sanatorio. Před zhruba sto lety to byla léčebna pro lidi postižené tuberkulózou, kterých tam zemřelo opravdu hodně. Je to komplex zrezlých, ošklivých a oprýskaných budov, jak z amerického hororu. Bylo tam asi padesát lidí, pár trempů a motorkářskej gang. I když jsme se tam pohybovali v tomhle davu, pořád to bylo set sakra strašidelný místo. Špinavý kachlíky, ostnatý dráty, díry v dřevěný podlaze a podobně. V jedné z budov jsem šel trošku napřed, abych si na ostatní počíhal. Podařilo se mi na ně překvapivě vybafnout a Daniela pořádně zaječela. Naštěstí se tomu pak s námi zasmála. Udělali jsme asi tisíc fotek.

Vyhlídka

Zákaz vstupu

Já na vyhlídce, za zákazem vstupu :-D

Zleva: Daniela, Ayrton, já a María

Olympští bohové

Začínám tu být docela aklimatizovaný. Sám zvládám nákupy, dopravu i stravování. Po oslavě narozenin jsem sice chytil nějakou chřipku, ale už je skoro vyléčená, takže začínám vystrkovat růžky a poohlížím se po lákavých výletech. Zatím mám v plánu muzea v Cartagu a San José. Evelyn mě pozvala na víkend k rodičům na oslavu narozenin jejího strýce, předpokládám, že to bude masakr. Zatím jsem z Kostariky zahlédl jen zlomek, ale i ten jsem si zamiloval. Nemůžu se dočkat, až vyrazíme na pláž. Bohužel v tomhle období je tam údajně hodně komárů s Denge horečkou a tu chytit nechci. Ale na konci semestru už bude dostatečný vedro. Nemůžu se dočkat.

Víc fotek najdete jako vždy v mém albu FIŤák ve Střední Americe.