01 - Rozloučení s Prahou

Praha

Poslední dny před odletem byly hektický. Schválně jsem se snažil všechno stihnout dopředu, ale prostě na to nemám talent. Nakonec jsem stejně házel poslední věci do batohu, když Aneta už nervózně přešlapovala u auta. Na letiště jsem proto dojel o hodinu později, ale naštěstí jsem s tím počítal dopředu. Mrzelo mě jen, že jsem se nestačil rozloučit s Petrem, ten bastard si klidně odjel za Martinou a neřek ani ahoj.


Na letišti jsme nechali obalit kufr fólií, na váze jsem se přesvědčil, že můj kufr opravdu váží 19,4 kilo a pomalu jsem směřoval k bezpečnostní kontrole. Ještě jsme udělali pár posledních fotek s rodinou, rozloučil jsem se s nimi a vyrazil směr gate C. Tam jsem vyfotil dvě pěkná letadla na ploše a svůj přitroublej úsměv :-)




První let byl jenom přibližovák do Frankfurtu s Lufthansou. Letadlo bylo poloprázdný, ale stejně jsem si pro jistotu sednu na své místo. Vedle mě už seděla jedna paní a tak jsme se dali do řeči. Zjistil jsem, že se jmenuje Petra, má chatu u Mácháče a žije s rodinou v Singapůru. Petra má hrůzu z létání, tak jsme se bavili všem možném od mého pobytu v Kostarice, až po úroveň českých soukromých a veřejných škol. Byla to milá ženská a tak mi ta hodina a půl utekla jako voda. Na letišti ve Frankfurtu jsme si popřáli hodně štěstí na cestách a šli každý svou cestou.

Frankfurt

Já jsem se snažil vyznat v tom prapodivném systému značení, který ve Frankfurtu vládne. Můj let do San José odlétá od gatu C. Opět. Tak sleduju směrovky až vlezu do nadzemky. Zmateně se rozhlížím okolo sebe. Asi jsem musel cestou přehlédnou nějakou odbočku, ale lidi okolo mě jen trpělivě čekali, než se rozjedeme. Po pěti minutách mě ten malej vláček opravdu dovezl do úplně jiný části letiště. Pro jistotu jsem zkusil ten jejich samoobslužný informační terminál. Překvapilo mě, jak jednoduše a rychle jsem zjistil kde mám být. Před první branou jsem chvilku váhal, přece jenom mám ještě dvě hodiny času.

Nakonec jsem přece jen vyrazil a dobře jsem udělal. Nečekala mě jenom jedna brána, ale hned tři, navíc ještě bezpečností kontrola. Na každém stanovišti fronta. Asi jsem vypadal podezřele, protože mě odvedl stranou chlápek z ostrahy, že prý chtějí otestovat mojí myš na výbušniny. "Já ale nejsem terorista.", snažil jsem se ho přesvědčit. Nic nenašli a já šel obelhat další osobu za přepážkou, že mám z Kostariky už dávno koupenou letenku na konec srpna. Klika, že mě v Letušce upozornili a já si dopředu vytiskl falešnou rezervaci. Pak už jsem jen čekal, než bude letadlo připravený. Mezitím jsem přemluvil jednoho němce, ať mě blejskne.

Naneštěstí se nějaký Helmut rozhodl, že si musí nutně před odletem zapálit. Asi měl šedej zákal, protože přímo nad hlavou člověku výhružně svítí přeškrtnutá cigareta. Pilot odstavil náš Boeing 747, chlapa vyvedli a pak jsme tam ještě půl hodiny čumákovali, než nás pustili na runway. Mezitím jsem se seznámil se svým druhým spoluccestujícím, obtloustlejší Dominico. Anglicky neuměl, já neuměl španělsky, takže jsme si skvěle pokecali. Po chvíli Dominico usnul a začal chrápat na celý kolo.

Když jsme startovali, Dominico se probral a začal se modlit. Všude dobře, ve vzduchu nejlíp. Dostal jsem sedadlo hned před hajzlíkem, což je vlastně Pyrrhovo vítězství. Sice máte víc prostoru a nikomu nevadí, když si sklopíte sedačku co to jde, ale ke konci té dlouhé cesty se modlíte, aby lidi přestali pořád otvírat to peklo za váma. Z toho smradu by jeden padnul. Jinak to bylo celkem fajn, letěl jsem s Condorem a nemůžu si stěžovat. Hlavní jídlo sice byly hnusný ohřátý těstoviny, ale snídaně a sendviče byli skvělý. Navíc pořád chodili okolo s nabídkou nápojů, takže jsem vypil asi litr čaje a džusu. Ke konci cesty jsem to cítil.

San José

Po přistání neřek Dominico ani adios a zmizel. Počkal jsem, než opadne tlačenice a taky jsem se spakoval.
Když jsem dorazil na imigrační kontrolu, bylo tam už pěkně narváno. Fungovaly dvě přepážky. Hodinu jsem se plazil koridorem, až se objevili další čtyři úředníci. Bohužel ti dva, co už pracovali to zas zabalili, ale stejně se fronta pohybovala o něco rychleji. U přepážky jsem zatajil dech, ale chlap si jen přečetl můj akceptační dopis a upozornil mě, že mám vízum na 90 dní. Tak jsem si vylovil svůj kufr z hromady zavazadel u pásu a prošel další bezpečnostní kontrolou. Pak se přede mnou otevřeli dveře a já poprvé ve svém životě vkročil na středoamerickou půdu. O pár metrů dál mával řidič TECu cedulkou s nápisem Tomáš Apeltauer.