02 - První dny v Kostarice

Nejdřív chci moc poděkovat mojí mamce, babičce s dědou, bráškům a svým nejlepším kamarádům, protože bez jejich podpory bych se do Kostariky nikdy nepodíval. Děkuju vám všem.

Můj byt

Ulice v Cartagu

Na férovku, každej kostaričan za volantem je nebezpečnej šílenec. Můj řidič nebyl nejhorší, ale i tak jsem párkrát cestou křečovitě svíral opěrku u dveří. A to jsem vyškolenej od bratra -- piráta silnic. Chtěl jsem, aby mě řidič zavezl do bývalého Silvestrova bytu v Cartagu. Bohužel, neuměl ani zbla anglicky. Doma jsem se předpřipravil, vytiskl jsem si z google maps přesnou polohu i s nějakými orientačními body. Ten frajer se na ni jen podíval, prohlásil něco ve smyslu: "Jasně, to najdeme." a šlápl na plyn. Cestou se mě začal španělsky ptát odkud jsem, co studuju a podobně. Nejdřív jsem po něm jen nejistě opakoval španělský věty, ale po chvíli se přihlásily znalosti španělštiny, získané během doby, kdy jsem pokukoval po tetování učitelky Pavelkové. Tak jsem zjistil, že Cartago je nejchladnějším městem Kostariky, že ta velká hora vlevo je vlastně vulkán Irazú a že v tuhle ranní hodinu je největší dopravní špička.

Kuchyně

Pračka

V Cartagu už začal řidič šilhat po mapě, kterou jsem měl položenou na klíně. Vysvětlil jsem mu, že mám číslo na tu señoritu, que tiene los apartamentos. Zavolal jí, holka asi ani vůbec nevěděla, kdo jsem, ale dala nám obecný popis místa, kde ten barák stojí. Půl hodiny jsme bloudili, ale nakonec jsme tu barabiznu našli. Musím podotknout, že hlavním stavebním materiálem na Kostarice je zřejmě vlnitý plech. Baráky tu nejsou vyšší, než dvě patra a ulice vypadaj jak gheto v Riu. Každopádně ta slečna, co má na starosti nájemníky se jmenuje Eunice a je jí zhruba dvacet sedm. Otevřela nám, řidič mi pomohl s kufrem, popřál mi hodně štěstí a odfrčel. Celý natěšený jsem se pustil za Eunice na prohlídku domu, kde strávím rok svého života. Nejdřív mi ukázala kuchyň. Ta, jak můj bráška později správně poznamenal, vypadá jak vybydlená ubytovna po ukrajincích. "Tohle je pračka", ukazovala Eunice na stroj, který podle mě používal už Fidel Castro. Zmohl jsem se jen na "Ok." Prohlídka domu hrůzy pokračovala v koupelně a končila skladištěm na půdě, které nazvala můj byt.

Špína vyškrábaná z postele

Chvíli jsem v té místnosti stál sám a přemýšlel, jestli se mám oběsit na prvním banánovníku. Když jsem zase přišel k sobě, šel jsem se zeptat, kolik budu dávat za nájem. Prý 75 000 Colonů a 50 000 jako zálohu. Perfektní! Skladiště má asi 20 m čtverečních a jsou tu dvě postele. To mě zvedlo náladu. Navíc jsem dostal i heslo k wifi. Přestěhoval jsem si tedy postele do jednoho rohu, abych měl pěkný letiště. Skříně jsem rozestavil pod okna. s železným stolem jsem nehnul, tak zůstal v rohu pod okny a dřevěný stůl šel vedle dveří. Jo, byly tu dva stoly. Rád bych si ty věci na pokoji nějak zamknul, ale na dveřích je jen petlice, prý si musím koupit zámek na klíč. Co se dá dělat, sebral jsem se a vyrazil na domluvený sraz s Maxem a Juanem uprostřed kampusu. Potřebuju kostarickou SIMku a taky musím sehnat nějaký Colones, u sebe mám jenom dolary. Klíče od baráku ještě nemám, takže až přijdu musím Eunice zavolat.

Nákupy

Max

Kostaričani chodí všude pozdě. Kdo mě zná, ten ví, že se většinou čeká jen na mě. Tady je to naopak. Sraz byl ve dvanáct před budovou rektorátu. Ve čtvrt jsem se seznámil se svým buddym (kostaričan, co mě má na krku) Juanem. Pět minut po něm dorazil i Max. Juan tam byl autem, protože si vlastně jen odskočil z práce na polední pauzu. Odvezl nás do centra a dovedl mě do banky. Trošku špatně jsme se pochopili, já chtěl k bankomatu, on myslel, že si chci vyměnit dolary. Inu 38 $ jsem u sebe měl, tak si je proměním. "Good day, I would like to exchange dollars." Señorita za přepážkou se na mě s pohrdáním zadívala a naznačila mi, že jenom španělsky. Tak jsem začal krkolomně skládat větu, ale to už zasahoval Juan, který to přetlumočil. Kývla a požádala mě o průkaz totožnosti. Jasně pas. Pas je ta nejdůležitější věc, za žádnou cenu ho nesmíte v zahraničí ztratit. Proto jsem ho prozíravě nechal v bytě. V nezamčeným pokoji...

Někdy překvapuju i sám sebe. Tak Juan použil svou občanku.

SIMku jsme taky nechali napsat na něj. Pak se Juan omluvil, že už musí do práce. Pokračovali jsme s Maxem do Walmartu, abych sehnal alespoň základní potřeby. Prostěradlo a peřinu jsem vybíral asi půl hodiny. Nakonec jsem sáhl po kompletu povlečení a jedné žluté peřině, z které se potom vyklubala spíš deka. Ale spí se pod ní dobře. Pak jsem do vozíku naházel pantofle, polštář za 80 Kč, trochu pečiva, banány, houbičku, jar, místní pivo Imperial na ochutnání a kuřecí prsní řízky za 180 Kč. Když jsme přišli k baráku, uvědomil jsem si, že číslo na Eunice mám na papíře v bytě. Tak jsem zkusil zvonek, naštěstí už byla doma. Zavolal jsem chlápkovi jménem Ramón, protože Silvestr mi u něj nechal nádobí, co jsem si koupil. Taky jsem mu přivezl láhev Becherovky, kterou zbožňuje. Byl mimo Cartago, uvidíme se až večer. Super, začínám mít hlad a potřebuju svoje nádobí, abych si uvařil. Tak jsme s Maxem ještě vyrazili pro ten zámek a cestou se zastavili u Basílica los Angeles.

Tomáš je tu zřejmě oblíbený jméno

Bazilika v pozadí

Zpátky v mém bytě jsme zjistili, že mi tu Silvestr nenechal ani jednu žárovku (fakt díky Honzo). Zašli jsme teda do třetího obchodu, kde jsem šťastnou náhodou potkal Ramóna. Vzal nás k sobě do bytu a dal mi moje nádobí. Když jsme u mě s Maxem nádobí složili, usoudili jsme, že nemá cenu už nic vařit a zajdeme na pizzu. Dal jsem si Mexicana pequeña a k tomu čerstvou šťávu z ostružin, říká se jí Refresco de Mora. Pizza byla dobrá, ale ta šťáva byla naprosto luxusní! Zatím můj nejoblíbenější drink. Celkem za 150 Kč, takže asi jako u nás.

Souboj s kuchyní

Druhý den jsem skromně posnídal a začal s úklidem. Vzal jsem to od oken. Mám okna podél dvou stěn, některá z nich můžu otvírat a jsou v nich sítě. Tyhle okna jsem vyleštil, na zbytek jsem se vykašlal. Pak jsem zkusil umýt železný stůl. Docela jsem čuměl. Vodu jsem vyměnil asi osmkrát a pokaždé byla úplně černá. Šuplíky byly přeházený a drhly, tak jsem jich dal většinu do správných kolejniček. Vybalil jsem si a začal se probírat krabicemi od Silvestra. Nádobí je fajn, ale překvapily mě mapy Cartaga, Kostariky a dalších míst, díky Honzo. Kostariku jsem rovnou přilepil na zeď.

Po úklidu

Skromná snídaně

Před úklidem

Došlo mi, že těžko naporcuju kuřecí maso jídelním nožem. Vyrazil jsem zase do Walmartu a trochu se odvázal, koupil jsem si šunku, sýr, cereálie a mléko. Taky nůž. Bohužel jsem si koupil ten na zeleninu. Když jsem se chystal do kuchyně, zavolal mi Ramón, že by si dal Becherovku. Pozval jsem ho dovnitř a ukázal mu, jak se vaří v Čechách kuře na kari s kukuřicí. Když jsem hledal koření, zůstaly mi dvířka od jedný skřínky v ruce :-) Uvařil jsem toho hodně, tak jsem dal i Ramónovi. Vypadal překvapeně, ale chutnalo mu. Ochutnal jsem to pivo a je pěkně hnusný. Slabý a vodový. Taky jsem se seznámil se spolubydlícím, Johnem. Zbytek lidí z baráku je na prázdninách a vrátí se až začne škola. Po večeři Ramón navrhl, že mi ukáže trh v centru Cartaga. Prý tam můžu koupit typické místní ovoce a zeleninu. Tak to se těším.

Zleva Ramón, John a já