03 - Costa Fiesta

Zatímco já jdu v poledne do menzy na oběd, v Čechách už jsou všichni po večeři. Prvních několik dní jsem si na ten časový posun musel zvyknout. Běžně jsem usínal ve dne a bezdůvodně jsem se probouzel v šest ráno.

Trh v centru Cartaga

Tržiště

Ramón dodržel slib a v sobotu mě vzal na trh do centra Cartaga. Šli jsme pěšky, protože tady funguje městská hromadná doprava asi jako současná česká vláda. Když máte kliku, je na ulici cedule značící autobusovou zastávku. Případně alespoň její náznaky. Na jízdní řády zapomeňte. Zdá se, že místní prostě ví kdy, kam a s jakým obnosem peněz mají přijít. Já jsem "gringo", takže bych pravděpodobně dojel kamkoliv jinam, jen ne na tržiště. Ale procházka mi nevadila, bylo příjemných 20° C a Cartago je mnohem menší než Praha, takže za půl hoďky už mašírujem po hlavní ulici. V Costa Rice jsou města stavěná podobně jako v Americe. V jednom směru jdou souběžně ulice řekněme od západu k východu a kolmo na ně jsou další ulice od severu k jihu. Přikládám mapu. Je to pro mě trošku nezvyk. Přijde mi, že musíte přejít mnohem víc ulic a zebru na asfaltu tu často nepotkáte. Ptám se: "Jak se tady přechází ulice?" Dostalo se mi pouze strohé odpovědi: "Tak, abys to přežil."

Taky mě trochu překvapilo, jak tu budují dopravní infrastrukturu. Na radnici se rozhodli, že postaví železnici (vsadím se, že banditi už si brousí zuby), takže vybrali jednu z širších ulic, uprostřed ji rozkopali a teď pokládají koleje. Přitom jim vůbec nevadí, že někomu třeba odřízli příjezdovou cestu ke garáži. Každopádně tržiště je super. Uprostřed stojí zastřešená čtvercová budova a okolo ní jsou natěsnány malé stánky s ovocem a zeleninou. Nejsou tu cenovky, takže chodíte a ptáte se prodejců. Ti ochotnější vám dají vzorek zdarma. Jak jsme šli, Ramón vždycky koupil kus něčeho podivného a dal mi to ochutnat. Nejlepší byly rozhodně Mamones. Chutnají asi jako liči, jenže jsou mnohem větší a šťavnatější. Koupil jsem jich kilo. Taky jsem si vzal trs banánů za dvacet korun (!) a nějaké hrozny, jahody a jablka do mysli k snídani. Pak mi Ramón ukázal zvláštní kořen, jmenuje se Yucca (džuka) a je to jakýsi ekvivalent k bramborám, i když ty tu mají taky.

I tohle se dá dělat s Yuccou

Casado

Ramón a vpravo dole má oblíbená fresca

Z toho všeho jídla okolo mě jsem dostal hlad, tak jsme zašli do občerstvení v centru tržiště. Uvnitř je to mrňavé, neustále se musíte proplétat mezi lidmi. Pečlivě jsem si proto hlídal svoje cennosti. Dali jsme si kostarické jídlo zvané Casado (Ženatý). Je v tom rýže, fazole, trocha salátu, osmažený plantain, tortilla a kus masa. Plantain vypadá skoro stejně jako banány, ale můžete ho smažit na pánvi a to je teprv chuťovka! Jídlo bylo fakt dobrý, místní rýže a fazole se s těmi v Čechách nedají vůbec srovnat. Tyhle jsou lepší. Donesli jsme mou zeleninu a ovoce zpátky ke mně do bytu a rovnou se pustili do vaření Yuccy. Oloupali jsme ji, uvařili jako brambory ve vodě a pak z ní udělali těsto, dali dovnitř trochu sýra a osmažili to. Celkem mi to chutnalo, ale kus Yuccy mi zbyl, tak jsem ho použil po několik dnech jako přílohu ke kuřeti. Osmažená Yucca s majonézou je totiž mnohem lepší.

První dny na TECu

Můj první den na nové univerzitě začal fakt příjemně. V šest ráno mě probudila smska od JuanPa (ten, co mě má na krku): "Promiň, jsem s rodinou na pláži, takže ti nemůžu pomoct. Ale posílám za sebe náhradu. Jmenuje se Samantha." No, teď už s tím nic nenadělám a v 8:00 máme s ostatními zahraničními studenty informační schůzku. Sprchovat jsem se musel bohužel studenou vodou. Nutno podotknout, že ke sprše jsem nejdřív přistupoval dost obezřetně. Trochu totiž probíjí. Když jsem se blížil k univerzitě, došlo mi, že nám Alejandra (ze studijního) neposlala přesné místo setkání. Naštěstí mi ale Samantha poradila, tak jsem tam byl nakonec první. Postupně jsem se seznámil s ostatními studenty ze zahraničí. Většina z nich je z Mexika, pár lidí z Guatemaly a Venezuely. Je tu taky jeden kluk z Německa. Všichni umí španělsky. K mému překvapení dorazil i Ramón a v 8:15 taky Alejandra. Ptá se, jestli může mluvit španělsky. Všichni kývají hlavou, já se tvářím zoufale. Následuje smršť informací, kterým rozumím asi jako koza petrželi, ale sem tam pokývám hlavou.

Já, Evelyn a Ramón

Studenti z Mexika a jeden Čech

Jedna z fakult TECu

Díky bohu mi pak Ramón jen ukázal kam mám napsat svoje nacionále, kde se podepsat a který papír zahodit. TEC pro nás připravil k snídani sendviče, což je moje první příležitost, jak pochytit pár nových slovíček. Jenže Kostaričani spustili setsakra rychlou španělštinu a Mexičani tomu s přízvukem nasadili korunu. Byl jsem rád, že žvýkám sendvič a můžu místo odpovědí gestikulovat. Po snídani jsme si měli nechat potvrdit sadu formulářů. Klidně to mohli nazvat bojovka: "Jdi a sežeň tohle razítko a tenhle podpis z jedné z těch budov." Při pobíhání po kampusu a řešení otravné úředničiny se staly dvě zajímavé věci. Ramón po půl roce potkal svou kamarádku Evelyn a jedna Kostaričanka jménem Caroline mě pozvala k sobě do bytu na večeři. Se Samantou jsme pak zašli k Ramónovi domů na slavnostní otevření Becherovky. Já ji zrovna moc nemusím, ale Ramón se po ní může utlouct. Mně spíš chutnal Cabernet Sauvignon, který jsem pak večer koupil ve Walmartu. To abych ke Caroline nepřišel s prázdnou. Byla to příjemná akce, trochu jsem si zlepšil španělštinu a pochoval si štěně.

Ramónův byt

Zleva: Evelyn, štěně #1, Caroline, štěně #2, Ramón

Knihovna

Druhý den jsme jako zahraniční studenti dostali druhou přednášku, tentokrát o informačním systému TECdigital a o knihovně. Německý student si jako vždy vše poctivě zapisoval. Já jsem chrápal schovaný za monitorem svého Dellu. Pak jsem se šel třikrát ujistit, že už nemusím vyřizovat žádné papíry. Všechno je, zdá se, v pořádku a navíc mi Alejandra vypsala formuláře na mé stipendium. Pak už to šlo rychle a za chvíli mi ruce šustí čtvrt miliónu colónes. Připadám si děsně prachatě. Večer uspořádal Ramón velkou kalbu, kde bylo asi dvacet lidí. Moc si z toho nepamatuju, padla Becherovka, moje litrovka piva a nějaký víno. Vím, že jsem postavil z plechovek od piva pyramidu a ostatní ji využili k nácviku "ožrala hází na tři cíle". Seznámil jsem se s několika dalšími lidmi. Poznal jsem Kostaričana Armanda a Mexičanky Dianu a Andreu. Bohužel Ramón nakonec všechny vyhodil kvůli pitomýmu ztracenýmu gumovýmu kuřeti.

Má věž z plechovek ^.^

Party hard

Chicas, já a nějakej otrapa

Výlet od TECu

Já a můj kámoš Rufus

V pátek jsme měli den volna, protože pro nás TEC uspořádal něco jako poznávací zájezd. V šest ráno (fuj!) pro nás přijel minibus a po třech hodinách nás dovezl do menšího kampusu TECu v San Carlos. Já jsem si většinu cesty slintal na rameno, zatímco Němec klábosil s Alejandrou. Na místě jsme dostali snídani a pak nás vzali k výběhu krokodýlů. Hlavní šéf nám o nich hodinu vykládal (něčemu jsem dokonce rozuměl) a pak nám dovolil je nakrmit. Přes plot jsme jim házeli pořádný fláky blíže nespecifikovaného masa. Byla to docela zábava, jeden krokodýl na nás dokonce zachrčel. Potom nám náš průvodce otevřel výběh krokodýlích mláďat a mohli jsme si je podržet. Největší sranda byla, když Němce jedna z těch potvor označkovala. Pak nás šéf zavedl k zahradám s bylinkami. Měli tam něco jako citrónovou trávu, něco jako stévii a pak taky odporně kyselou bylinu zvanou "Mucho Hambre", nebo tak nějak. Ukázal nám i rostlinu, která obsahuje přírodní oranžové barvivo, takže jsme byli všichni zmalovaní, jak banda Siouxů. Následovala prohlídka polomrtvých motýlů a zastávka v pralese. Ten chlápek nám tam ukazoval kakaovníky a taky pro nás podpálil kaučukovník.

Ale až po obědě začala ta pravá zábava. Přes městečko La Fortuna jsme se dostali až k přírodní laguně s vodopádem. Museli jsme za ní slézt docela hluboko do údolí. Bohužel jsme přijeli hodinu před zavírací dobou, takže jsme se po chvíli opět drápali po skalách nahoru. Ale aby nám to nebylo líto, zavezla nás Alejandra ještě k řece s horkými prameny. Místní vulkán je stále aktivní, takže ohřívá vodu, která tam vyvěrá na povrch. Sedíte v řece, která má asi tolik stupňů, jako napuštěná vana a proud vám masíruje záda. Skvěle jsem si tam odpočinul a pak jsme ještě trochu blbli v proudu. Nejsou tam žádný kabinky, tak jsem se prostě převlékl u cesty. Mexičanky docela čuměly, asi nejsou na český nudisty zvyklý. Cestou zpátky do Cartaga (další tři hodiny) jsme se zastavili na malou večeři. Dal jsem si dvě tortily se smaženým sýrem. Bylo to dobrý, ale spíš bych si to dal k snídani. Při průjezdu horama jsme narazili na tak hustou mlhu, že si řidič neviděl ani na špičku světlometů. Těm bláznům v protisměru to zřejmě nevadilo, protože nás v jedný zatáčce málem sejmula nějaká dodávka. Až pištěly brzdy.

V pozadí vodopád, vedle mě Andrea

Já (Siux mód) a Diana

Mexičani a já

Víkendová Fiesta

V sobotu tu bylo liduprázdno, protože všichni studenti odjeli na víkend domů. S Ramónem, Armandem a pár dalšími jsme chtěli jet kempovat do hor. Bohužel jsem neměl spacák, takže jsme ráno vyrazili nakupovat do Pequeño Mundo, což je takový levnější supermarket. Podle mě to teda vypadá spíš jako skladiště, ale budiž. Koupil jsem si karimatku a spacák, oboje docela levně. Odpoledne se ale bohužel hnusně rozpršelo, takže jsme museli kempování zrušit a místo toho jsme uspořádali grill party u Ramóna. Byla to jedna z těch nejpříjemnějších párty, co jsem tady zažil. Uvařili jsme si perfektní jídlo (rýže a fazole), zpívali jsme s kytarou u čaje a pak jsme koukali na anime, dokud jsme neusnuli. Ráno mě čekalo vtipný probuzení s pěnou na holení mezi zuby. V neděli jsem si musel už fakticky vyprat, protože už jsem neměl co na sebe. Díky Perwollu na černý prádlo to bylo o něco jednodušší, ale i tak je pračka moc vznešený slovo pro něco, co jen máchá prádlo sem a tam ve studený vodě. Sušička je o něco vtipnější. Když tam dáte prádlo špatně poskládaný, roztočí se, převáží se a začne bušit do stěn pračky. Při prvním takovém sušení jsem leknutím vyskočil až ke stropu. Odpoledne jsem se musel sebrat a jít squatovat na univerzitu, protože ten vůl, co tu spravuje internet vypnul na víkend router. V TECu jsem si strategicky vybral místo hned vedle automatu na sušenky, jemuž vděčím i za to, že jsem tam nepošel hlady. Večer mě přestalo bavit chroupat sušenky, tak jsem si zašel koupit maso a mraženou zeleninu. Poprvé jsem použil speciální vařič na rýži. S masem a zeleninou z pánve to bylo výborný, leč trošku pikantnější. Jsem zvyklej vařit pro čtyři lidi, z toho tři zlobry, co sežerou večeři i s talířem, takže toho byl fakt kotel. No, alespoň si vezmu zítra do školy. V menze jsou postavené mikrovlnky, tak je alespoň vyzkouším.

Fazole a rýže (jako vždy) = Pinto

Armando v převleku :-]

Ranní pošimrání na nose ^.^

O Kostarice obecně

Pequeño Mundo

Jedna věc mě tu neustále překvapuje. Počasí. Ráno je kosa jak v psinci, tak si vezmu mikinu a o dvě hodiny později se smažím v poledním slunci. Pak je pro změnu zas tropická bouřka. Je vlastně jedno, jak se oblečete, protože tady je počasí zkrátka nevyzpytatelný. Stejně proměnlivé jako počasí jsou i administrativní procesy TECu. Jak mě Silvestr varoval, jsou tu úplně neschopní cokoliv zařídit a jedna úřednice neví, co dělá ta druhá. Ale Kostaričani jsou milí lidi, rozhodně na vás nekoukají povýšeně, nebo s odporem. Většinu z nich jsem si rychle oblíbil a z Ramóna, Evelyn, Armanda, Sophie, Diany a Andrey se stala parta dobrých kamarádů. Bohužel to samé neplatí o mých spolubydlících. Pár jich je v pohodě, ale pak jsou tu asi tři "drsní gangstas", kteří snad nemají na vlastní jídlo, takže se tu ztrácí věci. Máme společnou ledničku a já si tam na začátku týdne uložil plátky sýra. Když jsem ho hledal, zbyl mi jenom jeden. Stejně tak s nádobím, původně jsem ho chtěl mít v kuchyni, ale pak jsem našel svoje talíře použitý a špinavý ve dřezu. Pěkně mě to dopálilo, takže si teď všechno buď nosím nahoru k sobě, nebo dolů do kuchyně na vaření.

Se sprchou to taky není nijak slavný. Dozvěděl jsem se, že ta dole je rozbitá, ale je tam dobrej tlak vody a ta nahoře funguje, ale tlak je často slabej, takže teče jenom studená. Kostarický holky jsou na míle vzdálený od těch našich. V Praze je to sice samá vysoká kráska, ale většinou jsou dost  pitomý, naivní, nebo stydlivý. Tady jsou holky sice menší, ale zato jsou přátelský, temperamentní a trochu koušou. Příjemně mě překvapilo, že většina z nich se s vámi rozloučí polibkem na tvář. Navíc jich tu studuje opravdu hodně a to dokonce i na IT oborech. A když mluví anglicky, mají moc hezký španělský přízvuk.

Víc fotek najdete pod mým profilem.