07 - Panama

Někdy v půlce září jsem s překvapením zjistil, že už jsem v Kostarice strávil skoro 90 dní. Boj o vízum jsem vzdal už předem. Přečetl jsem si totiž na internetu zkušenosti mých předchůdců a pochopil jsem, že je to jen ztráta času a peněz. Nevyplatí se to. Musíte navíc brzo ráno vstávat a přečkat předlouhé fronty na úřadech. Jestli je něco, co z duše nenávidím, je to právě ranní vstávání. Takže jsem se po příletu imigračnímu úředníkovi zapřísahal, že si vízům samozřejmě zařídím, a to hned jak se zapíšu na univerzitu. Pokud se na úředníka vyloženě nemračíte, dá vám do pasu razítko s 90 dny pobytu. Jenže jakmile začal semestr měl jsem plné ruce práce, abych vůbec stačil držet krok. Na nějaké vízum jsem ani nepomyslel. Na konci září jsem si zděšeně uvědomil, že už mi zbývá jen několik dní. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych se na to prostě vykašlal a hranice překročil až za týden, nebo za dva. Říkal jsem si, že když budu pány na hranicích trochu prosit, nechají mě projít. Pak jsem ale vyslech historku o jednom zahraničním studentovi, který také věřil, že pro pár dnů snad hraniční stráž přimhouří oko. Bez rozpaků ho deportovali ze země. Sakra.

Deportovanej fakt být nechci

Bylo mi jasné, že musím vypadnout. Začal jsem se vyptávat jak zahraničních studentů, tak i kostaričanů, jestli se někdo z nich nechystá přes hranice. Naneštěstí většina zahraničních studentů měla už naplánovaný výlet do Nicaragui (ani se nezmínili parchanti) a na kostaričany byl výlet za hranice mimo jejich finanční možnosti. Studenti na ITCR zrovna moc peněz neměli. Do Nicaragui jsem jet nemohl, odjíždělo se až za 14 dní. Tou dobou by mě už považovali za uprchlíka. Naštěstí mě zachránila Andy, která se chtěla tak jako tak podívat do Panamy. Protože i jí se blížil konec devadesáti denní lhůty pobytu, domluvili jsme se, že vyrazíme co nejdříve. Andy je naštěstí mexičanka, takže nám našla cestovku, která za celkem solidní cenu pořádala třídenní zájezdy do Panamy. Jeli jsme pravidelnou autobusovou linkou (taková kostarická obdoba Student Agency), protože Panama je známá tím, že je tam oblečení i elektronika výrazně levnější, pořádají se tam nájezdy na nákupáky. Skoro jako doma zájezdy do Německa. Upřímně mi bylo úplně šumák, jestli si tam koupím tričko Adidas se třemi pruhy, nebo se čtyřmi. Šlo mi jen o to, překročit hranice a zůstat po dobu 72 hodin v Panamě, jinak bych neměl při cestě zpět nárok na nových 90 dní pobytu.

Odjíždělo se ještě ten týden, co jsme si stihli koupit lístky. Ne, že bych nerad pracoval pod tlakem, ale o týden později jsem měl odevzdávat semestrální práci, kterou jsem ještě ani neviděl. Bohužel nebyl čas na hrdinství, sbalil jsem peněženku, kartáček na zuby, něco na sebe, profesorům vysvětlil, že buď odjedu, nebo mě vyhostí ze země a běžel jsem na bus. Překvapivě mě všichni vyučující bez problémů omluvili a ještě mi popřáli hodně štěstí. Na jejich vstřícnost si rozhodně stěžovat nemůžu :)

Odjezd z Cartaga byl jedna radost. Vzhledem k tomu, že náš autobus vyrážel až v nočních hodinách, chytili jsme cestou do San José tu největší a nejpomalejší kolonu. Zuřivě jsem se díval střídavě na hodinky a na apatického řidiče, který metr za metrem ukrajoval klikatou dálnici do hlavního města. Naštěstí jsme z Cartaga vyrazili s dostatečným předstihem, takže když jsme vystoupili v San José, zbývalo nám ještě pár minut, abychom se dostali na autobusové nádraží. Hlavní město Kostariky je autobusovými nádražími přímo přeplněno. Zatímco česká města si ve většině případů vystačí s jedním, nebo dvěma, San José jich má asi patnáct. Autobusová doprava je plně v rukou soukromých společností a každý terminál patří jiné společnosti. Vzhledem ke kreativitě místních se jedno z nich jmenuje CoCa-Cola terminál. Asi kvůli té červené barvě..

A hurá na cesty!

Pěkně vítáme, ukažte vaše bankovní konto

Zastávky cestou

Naše autobusové nádraží bylo na opačném konci města. Nacpal jsem Andy do prvního taxíku, který jsme potkali a lámanou španělštinou jsem se snažil taxikáře přimět, aby nás co nejrychleji odvezl na místo, odkud odjíždí autobusy do Panamy. Taxikář, evidentně zvyklý na zmatené turisty, prohlásil jen "oukej" a šlápl na plyn. Jsem docela otrlý spolujezdec, můj mladší bratr si pravidelně plete naši starou Octavii s formulí 1 na okruhu v Le Mans, ale tenhle taxikář jel tak, že se mi i přes kručení v břiše zvedl žaludek. K autobusovému nádraží jsme ovšem dorazili včas, tak jsem mu nechal tučné dýško a trochu masochisticky mu za tu pekelnou jízdu poděkoval. Většina cestujících už byla v autobusu. Jen rychle jsme vyplnili imigrační formuláře, nechali si naložit zavazadla a skočili jsme na palubu. Po deseti minutách se dveře zabouchly a autobus se s námi rozjel pryč z hlavního města, vstříc panamským hranicím.

Miluju ten pocit, kdy konečně sedíte v dopravním prostředku a ten vás veze do neznáma za dobrodružstvím. Ve vzduchu pak visí taková napjatá a lehce nervózní atmosféra. Cestování je droga. Když jsem seděl v autobuse a byl jsem si jistý, že stihnu vycestovat ještě před vypršením 90 denní lhůty, začal se mě zmocňovat pocit vzrušení z nadcházející cesty. Jak to tam asi bude vypadat? Ubytovaní budeme sice v hotelu, ale jak bude vypadat ta čtvrť? Bude tam bezpečno? Jak se asi liší lide v Panamě od kostaričanů? Pálilo mě až příliš mnoho otázek, než abych dokázal spokojeně usnout, jako to dokázala Andy. Seděl jsem na místě blíž do uličky, díval se řidiči přes rameno a přemýšlel. Tohle byl můj první samostatný výlet za hranice Kostariky. Neumím moc španělsky, ale mám s sebou Andy a v Panamě bych se měl bez problému dorozumět i anglicky. Vždyť je to centrum obchodu.

Když jsme se konečně dokodrcali až na hranice, byl jsem trochu zklamaný. Oprýskaný nápis na betonové zdi hlásal "Vítejte v Panamě" a museli jsme se i s kufry kodrcat nezpevněnou blátivou cestou mezi oběma hranicemi. Na jejím konci jsme si stoupli do dlouhé řady, přistoupila k nám úřednice a chtěla po nás po obou jeden dolar za známku do pasu. Jak fronta postupovala, uvědomil jsem si, že lidé před námi vytahují z tašek a batohů různé papíry, případně mobilní telefony. Trochu poděšeně jsem se podíval po Andy, jestli jsme si nezapoměli opatřit nějaký dokument, který by nás opravňoval ke vstupu do Panamy. Andy se zeptala pár lidí a zjistila, že pro vstup do Panamy je nutné dokázat, že máme na bankovním účtu alespoň 500 dolarů. Zastavilo se mi srdce. Jak mám sakra bez internetu a výpisu z účtu uprostřed téhle džungle dokázat, že mám na účtě tolik peněz? Vždyť tolik tam mít ani nemůžu, stipendium od kostarické univerzity jsem dostával na dřevo a z účtu jsem teď platil jízdenku do Panamy. V zoufalém pokusu jsem poprosil Andy, a nakonec jsem se přes její telefon napojil na internet a našel si zůstatek na svém spořícím účtu. Neměl jsem tam sice 500 dolarů, ale sázel jsem na to, že úředník za přepážkou si nevšimne měny CZK. Andy se s úředníkem delší dobu bavila, v jejím hlase byl znát náznak nervozity, ale nakonec ji pustili dál. Přišla řada na mě. Nasadil jsem odhodlaný výraz majetného američana a vyrazil k přepážce. Nejdřív mi úředník zkontroloval pas a pak se mě na něco rychlou španělštinou zeptal. Nerozuměl jsem mu, ale zřejmě to na mě bylo vidět, tak otázku zopakoval znovu a pomaleji. Andy postávala poblíž a povzbudivě se na mě usmívala. Po krátké španělské konverzaci se úředníkovi podařilo ze mě dostat, že účelem mé cesty jsou nákupy v Panamě. Ukázal jsem telefon se zůstatkem a úředník se nevěřícně zasmál. Ukazoval si na displej mého telefonu a říkal kolegovi něco ve smyslu "Taky bych chtěl mít tolik peněz". Usmál jsem se, sebral dokumenty, odešel a doufal, že mě nikdo nezastaví. Nechali mě ovšem projít. Cítil jsem se, jako bych právě propašoval do Panamy alespoň 2 kila marihuany. Strašně se mi ulevilo. Zároveň jsem ale pocítil k Panamě opravdu silnou averzi. Chápu, že takové opatření ztěžuje překračování hranic chudým imigrantům, ale co mi má kdo kontrolovat zůstatek na účtu?

První panamská civilizace

Úspěšně jsme se propašovali do Panamy!

Průmyslová zóna

Nasedli jsme do busu a frčeli dál. Za hranicemi se krajina postupně proměňovala. Neuspořádaná uskupení chatrčí a nesourodých domků u cesty začala ustupovat a na jejich místě se začaly objevovat velká skladiště plná přepravních kontejnerů. Do hlavního města Panamy - Panama City - jsme vjížděli po vysokém mostě, ze kterého se nám naskytl pohled na celé město i krajinu okolo něj. Bylo to skutečně působivé. Zaujatě jsme sledovali vrcholky mrakodrapů i moře, na jehož břehu se Panama City rozkládá. Ten pohled mi ihned zvedl náladu. Celý život jsem žil mezi vysokými stavbami a v Kostarice těžko najdete budovu, která má víc, jak dvě patra. Vlnitý plech zřejmě není pro výškové budovy dobrým stavebním materiálem. Uklizené a dvoupatrové autobusové nádraží jasně svědčilo o podnikavosti místních. Bylo přeplněné krámky se suvenýry, oblečením, směnárnami a bufety. Z nádraží jste to měli tak sto metrů do jedno z největších nákupních center v Panama City. Teď jsem si teprve uvědomil propastný rozdíl mezi Panamou a Kostarikou. V Kostarice jsou samozřejmě také obchodní centra, ale je to ten samý rozdíl jako mezi nákupními centry v Praze a v Ústí. Na nádraží už na nás čekal řidič, který nás zavezl k pěknému, útulně zařízenému hotelu. Hotel se jmenoval AZ Hotel & Suites. Výhodou byl hotelový bazén a přístup k Wi-Fi. Hodili jsme s Andy věci na postele, osprchovali se a vyrazili jsme rovnou do města, hledat něco k jídlu.

Na druhý den jsme si naplánovali návštěvu nákupního centra, procházku po městě a seznámení s městskou hromadnou dopravou. Panama má výbornou MHD, stačí si jen koupit čipovou kartu (záloha není nijak veliká a je vratná) a nabít si na ni kredit. Když nastupujete a vystupujete, přiložíte kartu ke čtečce a ona vám strhne přesnou výši kreditu, podle toho kam jste jeli. Oba jsme si jednu hned pořídili, nabyli si na ni nějaké jízdné a vydali jsme se do nákupního centra. Prošmejdili jsme pár obchodů, Andy se sháněla po zrcadlovce pro svou mámu, zatímco já jsem spíš jen zvědavě přihlížel. Cenami elektroniky jsem tedy nijak nadšený nebyl, ale když jsme vlezli do obchodu Lacoste, aby Andy koupila bráchovi svetr, zaujaly mě jedny pěkné černé tenisky. Lacoste znám a vím, že je až nesmyslně předražené, proto mi trochu poklesla čelist, když jsem objevil cedulku s cenou padesáti dolarů. Rychle jsem to přepočítal na koruny. Stály zhruba dvanácet kaček. Našel jsem svou velikost a vzhledem k tomu, že mi skvěle padli, dlouho jsem se nerozmýšlel. Cestou k pokladně se mi do ruky nějakým záhadným kouzlem dostalo i pastelově modré tričko. Andy našla pěkný svetr, který na mě vyzkoušela a usoudila, že když padne mě, musí padnout i jejímu bratrovi (promiň Mario ^.^). Povzbuzeni tímto prvotním úspěchem, jsme prošli ještě několik obchodů a koupili pár dalších věcí. Nakonec jsem z toho vyšel ještě celkem dobře, kromě dárků pro rodinu a oblečení Lacoste jsem si ještě koupil úžasně tenkou, koženou peněženku Guess, kterou mám dodnes a jsem s ní moc spokojený. Nemá kapsičku na drobné (asi úprava pro snoby), ale tím pádem se vejde do jakékoliv kapsy.

Konečně ve velkoměstě!

Panama nás zatím baví

Celkem prostorný nákupáky

Když jsme se dostali z nákupní horečky, nechali jsme nové věci na hotelu a zamířili na jídlo. Panama City sice leží hned na břehu moře, ale díky vlnolamům podél velké části břehu zřízena stezka, která slouží jak pro sportovní aktivity (beh, cyklistika, brusle), tak pro procházky a výlety. Jsou na ní rozmístěné lavičky, odpočívadla a malé parčíky. Ve dne zde stojí stánkaři a prodávají párky v rohlíku, smažené kuře, nebo sladkosti. Cestou jsme se zastavili v jednom překrásném kostele, abychom se podívali, jak vypadají dekorace uvnitř. Oproti našim kostelům byl tenhle panamský celý bílý, čistý a vycíděný do posledního koutku. Ale není divu, bude to asi hojně navštěvované místo, protože uvnitř byly všechny lavice už obsazené (zrovna probíhal nějaký obřad) a lidé postávali i okolo sloupů. Prochodili jsme větší část čtvrti, kde máme hotel a našli jsme jeden bar, který vypadal sympaticky, tak jsme se rozhodli, že si tam dáme drink. Vzhledem k tomu, že byl všední den, nebylo tam mnoho lidí, ale bar byl umístěný ve druhém patře a měli jsme tak o něco lepší výhled na ulici, kterou jsme přišli. Zatímco jsem na balkoně popíjel příšerné panamské pivo (království za jednu vychlazenou plzeň), všimnul jsem si, že na konci ulice je nějaká rádoby-restaurace. Spíš teda bistro se stoly a slunečníky, ale vypadalo to tam bezpečně a stravovalo se tam pár panamců. Co nezabije je, nemělo by ublížit ani nám. Zaplatili jsme a s Andy se přesunuli směrem k naší večeři. Opravdu tam vařili, opravdu to bylo dobré (ale bych to těžko nazval tradičním panamským jídlem) a navíc nabízeli vodní dýmky! Tu už jsme neměl dobrého čtvrt roku, naposledy doma s bráchou. No, byla drahá, ale neváhal jsem a jednu si objednal. Andy je slušňačka, takže vodní dýmku nekouří, což ji nemůžu mít za zlé. Jak jsem na to byl ale sám, a jak jsem ji už dlouho neměl, asi jsem to trošku přepálil a pořádně se mi z ní zatočila hlava. Číšník si s námi navíc chtěl pořád povídat, hlavně se mnou, Evropa je podle něj úžasná, plná příležitostí a elegance. No, kdyby viděl Žižkov, asi by mluvil jinak. Snažil jsme se odpovídat jen krátkými větami a nerozvíjet moc konverzaci, abych se mohl soustředit na svou zamotanou hlavu, která chvíli nevěděla, kde je nahoře a kde je dole. Sakra, co to do těch vodních dýmek dávají? To mě snad zfetovali? Číšník nakonec trošku zklamaně odešel, mě se podařilo zaostřit na Andy a nepozvracet jí ty její roztomilé panenkovské šatičky, což považuji dodnes za jeden ze svých životních úspěchů. Po chvíli jsme to zabalili a tmou vyrazili zpátky k hotelu.

Hotelový bazény jsou skvělá věc

Zmrzlina vždycky zvedne náladu

Majestáta naší čtvrti

Poslední den už nebyl prostor pořádat nějaké větší akce, druhý den brzy ráno nám zase odjížděl autobus zpět do Kostariky. Rozhodli jsme se, že by byla škoda nevyužít hotelového bazénu, když už tu je a ranní vstávání jsme si zpříjemnili povalováním u vody. Snídaně byla vynikající, to musím hotelu přiznat, švédský stůl s takovou nabídkou, že ani mně se nepodařilo ochutnat od všeho. Vykoupaní, najedení a spokojení jsme naplánovali krátký výlet na pár památníků, do historického centra a k Panamskému kanálu. Byla by škoda odjet a nevidět ho na vlastní oči. Nasedli jsme na bus a vyrazili. Bohužel, malým nedorozumněním jsme se vydali na opačnou stranu a zjistili jsme to až někde v příměstském pásmu. Tedy bylo mi trochu divné, že namísto historických budov se proháníme okolo obchodních center, kin, rozestavěných budov a parkovišť. Holt začátečnické chyby. Andy to vyzjistila od místních a museli jsme vystoupit a počkat na autobus zpátky. Na druhou stranu jsme viděli i jinou tvář Panama City. Už samotné rozestavěné mrakodrapy budí respekt, natož ta technika a lidé, kteří jsou nahoře zavěšeni. Do historického centra jsme přijeli asi o dvě hodiny později, než jsme chtěli, ale moc nás to netrápilo. Dali jsme si zmrzlinu, koupili si ovoce a obdivovali jsme památníky, kostely, výstavy a parky. Cestou jsme se zastavili v jedné hospodě sympaticky nazvané "Restaurante Tequila bar".

Když jsme se vynadívali, začali jsme se shánět po dopravě k Panamskému kanálu. Bohužel jsme zjistili, že je to tam dál, než jsme očekávali a autobus tam jezdí jednou za půl hodiny. Navíc nám místní vysvětlili, že v pět se už nepouští na prohlídky. No to ne! Panamský průplav přeci musíme vidět! Naštěstí nás zachránil jeden taxikář, který nám nabídl, že nás tam hodí, domluvíme se na čase a zase se pro nás pak vrátí za celkem rozumný peníz. Věděl jsem, že i tak na nás rýžuje, ale nedá se nic dělat, jsme holt turisti a dostat se tam potřebujeme. Plácli jsme si a už jsme frčeli. Vstupné také nebylo úplně levné a navíc jsme tam mohli být jen na posledních 45 minut, ale i tak to stálo za to. Měli jsme kliku a přijela nějaká nákladní loď, větší než cokoliv, co jsem kdy viděl, že by se plavilo po vodě a namířila si to rovnou do kanálu. Panamský průplav má dva kanály a po obou jsou položeny koleje, na kterých jezdí malé mašinky a pomáhají loď v kanálu navádět. Je to úžasné. Jakmile loď vjela do první části přepusti, zavřeli vrata a začali upouštět vodu. byla to celkem rychlost a ten výškový rozdíl je neuvěřitelný. Dívali jsme se na to z vyvýšeného balkonu, takže jsme měli oba kanály jako na dlani. Navíc jsem tam chytil free wifi, tak jsem rovnou zaskypoval z mobilu domů rodině a kanál jim ukázal. Moc toho asi neviděli, ale mé nadšení slyšet museli. Prohlídka stála za každý dolar. Loď odjela, nás vyhodili a my šli hledat našeho taxikáře. Pán byl nakonec celkem rozumný a nevysadil nás v podvečer v historickém centru, ale na začátku pobřežní stezky, po které jsme se mohli dostat bezpečně a pohodlně až k našemu hotelu. Loudali jsme se, dali jsme si párek od stánkaře, udělali pár fotek. Moc se mi z Panamy nechtělo, bylo to tam upravené, moderní, procházeli jsme se pod mrakodrapy, prostě krásné velkoměsto. Ale když padla tma, začali jsme cítit celodenní únavu, tak jsem neměl jinou možnost, než přidat do kroku a najít náš hotel.

Trocha kultury a historie

Překrásně upravené pobřežní cestičky

Panamský průplav

Následující den jsme se rychle sbalili, odhlásili z hotelu, řidič nás zase hodil na autobusové nádraží a pak už jsme uháněli po vysokém mostě pryč od Panama city. Na hranicích si na nás zase vymysleli skvělou zábavu. Asi jsem to s těmi drogami zakřikl a museli jsme všichni položit zavazadla na stůl, otevřít je a nechat čtyřnohého policejního oficíra očichat, co že jsme si to koupili. Ještě, že nevezu žádné salámy. Aby nám to nebylo líto, taky nás pořádně prošmatali a pak nás trochu zklamaně pustili zpátky do Kostariky. Když jsem přijel zase zpátky do Cartaga, nyní už bezpečně s razítkem a dalšími 90 dny pobytu, bylo to skoro jako bych se vracel domů. Panama je hezká, ale na Kostariku už jsem si přeci jen za těch čtvrt roku stačil zvyknout. Mé nadšení netrvalo dlouho, protože na e-mailu na mě čekali tři výzvy k dodání semestrální práce, domácích úkolů a zápisků z vyučovacích hodin. Ještě že ten semestr už měl za měsíc skončit.